2009

Kamil Lhoták – Chlapecké sny

(prosinec 2009 – leden 2010)

Kamil Lhoták je vrcholným představitelem českého lyrického civilismu a magického realismu. Jeho malířská, kresebná i grafická řeč byla vždy velmi názorná, půvabná a srozumitelná. Vynikal ojedinělou pamětí na sebemenší detaily. Nikdy nenudil, jeho umění bez vytáček a přímo oslovovalo každého. Stal se výtvarníkem snu, nevyčerpatelné inspirace a fantazie, životní touhy a fascinace převratnou dobou konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Nechal se unášet atmosférou liduprázdných městských periferií, jimž vtiskl novou poezii, či opuštěnými krajinami se symboly techniky. Zároveň však byl námětově zaměřen na jásavý, hlučný, z dnešního pohledu idylický svět balonů, vzducholodí, vysokých kol, tricyklů, starých automobilů a motocyklů, letadel, lodí, ponorek…

Během výstavy je možno si zakoupit velice zdařilou vzpomínkovou knihu „Můj otec Kamil Lhoták“, vydanou v roce 2008 nakladatelstvím Vltavín Praha.
 

Ivan Štěpán  - Oheň, sklo, kov, spolutvůrce

(8. prosince 2009 – 31. ledna 2010)

Autorská tvorba Ivana Štěpána se nepohybuje po předem určené linii. Štěpán vstupuje na neprobádané území, nebojí se experimentovat. Kromě klasických, prověřených technologií lití a tavení skla používá i vlastní objev – technologický postup, který mu umožňuje realizovat zcela jedinečné, výtvarně unikátní kompozice velkých formátů. Druhou polohou ve Štěpánově tvorbě představuje abstraktní malba žhavým skleněným vláknem na pevném podkladu, kdy do výtvarné akce je vtažen oheň s nevypočitatelností  divokého a nestálého živlu. Akce a performance je dalším autorským snažením Ivana Štěpána. Cílem zde není samotné dílo, ale výtvarným počinem je vznik díla, provedení akce a její dokumentace.  
 

Věra Frömlová – Z malířské tvorby
(19. listopadu 2009 – 28. března 2010)

Uznávaná představitelka nejlepších tradic české restaurátorské školy, Věra Frömlová, je novoměstskou rodačkou. V roce 1994 jí bylo uděleno čestné občanství města Nové Město na Moravě právě za její rozsáhlou restaurátorskou činnost. Poprvé se setkala s restaurátorskou prací při obnově Karolína v Praze a toto první setkání ji přivedlo ke studiu techniky malby a restaurování k prof. Slánskému. Věra Frömlová se věnovala záchraně obrazů a soch s citlivou pozorností a obětavostí. Její zásluhou se znovu zaskvěly krásou obrazy největšího malíře českého středověku, Mistra třeboňského oltáře nebo obrazy Mistra Theodorika v Kapli svatého Kříže na Karlštejně. Věra Frömlová svou práci milovala, v restaurování děl starých mistrů je tolik vzrušujícího tajemství, objevování a překvapení, a přesto toužila po vlastní tvorbě. Mohla se jí věnovat jen ve vzácných volných chvílích, protože „…když člověk restauruje, tak se musí úplně potlačit, nemůže uplatňovat sebe a to není vždy jednoduché. Chtěla bych si opravdu zamalovat a opravdu mi to chybí. Ráda chodím ven, pozoruji z kopce oblohu při východu slunce nebo při západu, ta příroda je prostě zázrak.“ Výstava připravená Horáckou galerií soustředila obrazy a kresby z počátků malířčiny tvorby, z dob studií na AVU u prof. Sychry, i příležitostnou tvorbu a záznamy z cest. Pro návštěvníky bude překvapením empatie v portrétní tvorbě a citlivá poetizující barevnost novoměstských zákoutí.

 

Náš školní rok

(10. listopadu 2009 – 31. ledna 2010)

Výstava prací žáků Základní školy se speciálním zaměřením v Novém Městě na Moravě připravená ke 40. výročí založení školy. O škole a výstavě promluví Mgr. Bohuslav Žilka, 

v kulturním programu vystoupí žáci základní školy s pásmem scének a písniček. 
 

Růžena Magniová – Barevné povídání

(5. listopadu 2009 – 31. ledna 2010)

V „alchymistické dílně“ Růženy Magniové se měnily kusy textilu v obdivuhodné obrazy. K malování na textil používala starou asijskou techniku voskové batiky. Pokrývala plátno střídavě vrstvami vosku – rezerváží a barvami. Vrstvy vosku pak narušila rytím, odleptáváním, lámáním a při následném barvení tak vznikaly specifické efekty voskové batiky -  žilkování a mramorování. Dílo dotvořila rozpálená žehlička, jejímž teplem vrstva vosku odtála a zůstal jedinečný obraz, lehký a jemný jako akvarel.

 

Josef Kremláček – Podezřelá skutečnost

(9. září – 8. listopadu 2009)

Z bohaté škály výtvarných technik preferuje především techniku dekalku, která byla používána knihaři již v 18. století. Na nejčastěji užívaný černobílý symetrický dekalk navazuje Kremláček barevným olejovým dekalkem, který je snímán z povrchu plátna nebo desky papírovou plochou. Při rozvíjení této techniky se mu podařilo převést barevný dekalk do barevné litografie. „Experimentální techniky založené na principu náhody považuji ve své tvorbě za životodárně nezbytné i provokující. Dekalk se pro mě stal jakousi mánií pro svoji nečekanost a neopakovatelnost ve tvarech a detailech. Používám ho stále, nejen ve volné tvorbě, ale i v ilustracích či v animovaném filmu.“ Ve tvorbě Josefa Kremláčka jde především o symbiózu básnických a výtvarných prostředků, dokonalá obrysová linka je doplněna bohatou barevnou škálou valérů. Jeho dílům dominuje fantazie, poetika, tajemnost a originalita zpracování tématu. 

 

Jan Chaloupek, Lucie Olivová – Čínské pohádky

(3. září – 28. října 2009)

Počáteční výtvarné impulsy mu dodává krajina jeho rodiště Nového Města na Moravě. Prvními „pedagogy“ byli Petr Brázda a Jindřich Zezula z novoměstské Horácké galerie. Přesto (nebo právě proto), že absolvoval několik životních odboček, začal se od roku 1985 připravovat na systematickou výtvarnou práci. Po roce 1990 se věnuje reklamní grafice a volné výtvarné tvorbě. Chaloupek tvoří bez kalkulování, podstata, nadšení a talent vedou jeho ruku. Přísnost kresebných kompozic zušlechťuje šarmem a lehkostí. Krása jeho děl vyvěrá ze syntézy tradice a osobní vnímavosti harmonie.

Za ilustrace ke knize Čínské pohádky autorky Lucie Olivové získává cenu SČGU Hollar. Nedílnou součástí Chaloupkovy výstavy je kolekce fotografií Lucie Olivové Po odlehlých cestách. 
 

Ladislav Zívr – Výběr ze sochařské tvorby

Výstava ke 100. výročí narození

(25. června – 30. srpna 2009)

Ladislav Zívr nepostrádal sebevědomí a odvahu, které jsou v moderním umění nezbytné. Tato dvě aktiva zúročil, když české umění zasáhl surrealismus.Vlna svobody tvoření a vnitřní svobody umělce Zívra nadchla. Pracoval s vědomím, že má právo a dokonce povinnost tvořit podle vlastních představ, vnější zásahy do jeho tvorby jsou pro něj nepřijatelné. Vytvořil objekty s novou realitou - poetickou, úsměvnou někdy až absurdní. Vymýšlel, hledal, kombinoval, skládal. Poukazoval na události měnící svět, na bortící se zásady lidského řádu. O tvorbě a svobodném tvoření v dlouhém období totalitních režimů si zapsal: „Těžko se dá v kumštu něco udělat, pokud, byť i podvědomě, působí tlak seshora a pokud bude úspěšné jen to, co je oficiální.“ Vysvobozením pro něj bylo přestěhování se na samotu, do volné přírody. Nalezl tu novou motivaci, novou soustředěnost na práci, nalezl opět sám sebe. Během dvaceti let na  venkově vytvořil největší a nejucelenější část svého sochařského díla.
 

Josef Thér – Proměny

(12. června – 30. srpna 2009)

Josef Thér začal fotografovat portréty, zátiší, zákoutí krajinných scenérií v jejich věčnosti i prchavosti, v trvání i proměně času i světla. Využívá přirozenou symetrii, rovnováhu a rytmus přírodních útvarů i civilizačních prvků. Thérovy fotomontáže překvapí novou nevídanou skutečností, dosaženou seřazováním a opakováním jednotlivých fotografovaných objektů podle příčné nebo podélné osy. Stejné pocity evokují opakující se hudební motivy - v mutaci, v jiné tónině, na jiných hudebních nástrojích a přesto sledující patrnou základní linii díla.

 

Vysočinou

(4. června – 30. srpna 2009)

Vysočinou bez krajinářů? Ano, výstava ukazuje jinou Vysočinu, než na jakou jsme zvyklí, prezentuje díla umělců - solitérů – kteří žijí roztroušeni po celé Vysočině a kteří se rozhodně nezabývají krajinomalbou. Každý ze sedmnácti oslovených umělců vidí Vysočinu jinýma očima a popisuje ji svým vlastním způsobem. Takže ano!, tentokrát bez krajinářů a přesto o Vysočině.

 

Karel Němec – Z moudrosti předků i vlastní

(1. – 21. června 2009)

Výstava ke 130. výročí narození Karla Němce prezentuje výběr grafických listů se středověkými motivy.

 

Zdeněk Tománek – Nechci v kleci (výběr ze sochařské tvorby)

(25. dubna – 28. června 2009)

Zdeněk Tománek je ryzí sochař, nepodléhá názoru, že ve světě umění je klasické sochařství překonané. Sochu považuje za hmotu uspořádanou v prostoru podle určitých kompozičních zásad a technických postupů zajišťujících trvanlivost práce. Socha je výrazem touhy po trvalejší stopě lidské existence, po kráse a harmonii. Tománek zdařile hájí svůj tvůrčí prostor, soustřeďuje se na významovou a výrazovou stránku děl, ve kterých rozvíjí své fabulační umění, odhaluje niterné pocity a představy a vkládá je do svých prací.

 

„2 + 1 z ttk“ – Kresby Dalibora Chatrného, Bohuslavy Olešové a Zdeňka Šplíchala

(1 dubna – 31. května 2009)

Brněnský výtvarník Dalibor Chatrný se neuzavírá do autonomního světa obrazu, kresby či sochy. Jeho díla vznikají jako soubor interakcí vnějších a vnitřních fenoménů, pro které autor hledá a nalézá adekvátní způsob artikulace – vyjádření estetického či významového výtvarně „nosného“ problému – a zviditelňuje různé aspekty jeho řešení, vzájemné vztahy mezi řádem a náhodou, mezi danými pravidly a jejich porušením.

Kresby třebíčského rodáka Zdeňka Šplíchala byly v devadesátých letech dvacátého století významově i skladebně ovlivněny zájmem o „geometrický jazyk“. Nikdy se však v souladu se svým naturelem nezaměřoval na striktní neosobní geometrii nekonstruktivní povahy. Jeho zálibou se stala geometrie vyjádřená lyrickými rukopisnými charakteristikami, směřujícími k nadčasovosti a k transcedenci.

Bohuslava Olešová  pochází ze Slezska, v současnosti žije v Brně. Její tvorba zpočátku nacházela těžiště zejména v expresivní nefigurativní malbě gestického charakteru, později se vydala cestou abstraktní kresby a kombinovaných technik. Soustředěně a pečlivě propracovává ve svých kresbách fenomén lidské činnosti a změny touto činností způsobené.

Součástí vernisáže výstavy „2 + 1 z ttk“ je Aprílový koncert D – Tria Brno; brněnských konzervatoristů Michala Kříže (klarinet), Lukáše Ditricha (klarinet) a Víta Procházky (fagot).

 

František Hradecký – Ze skicáku (studijní kresby a grafika)

(1. dubna – 31. května 2009)

František Hradecký pořizoval pomocí tužky, pera, rudky či uhlu příležitostné záznamy přírodních i figurálních motivů, k nimž se mnohdy vracel až po delší době. Vystavený soubor je jen částí malířova kresebného bohatství, které provázelo jeho dílo od samých počátků. Řada kreseb má charakter svébytných prací, jiné sloužily pouze jako přípravný materiál. V letošním roce si připomínáme 100. výročí narození umělce.

 

Ludmila Kováříková – Hledání monumentu

(19. března – 14. června 2009)

Tvorba keramických objektů a plastik se stala pro Ludmilu Kováříkovou hnací silou jejího života. Byla fascinována tvárným materiálem s obrovskou škálou vlastností a nekonečnými možnostmi, ale zároveň i plná tvůrčího neklidu a obav, aby skutečně tvořivá práce nesklouzla k rutinní technologické kreaci. Čas však prokázal, že její obavy se nenaplnily a že právě spojení vytříbených technologických dovedností s vyzrálou výtvarnou kreativitou přineslo své ovoce ve formě jedinečných osobitých keramických plastik.

 

Vladimír Lemberk – Madagaskar – tiše plačící ráj

(12. února – 29. března 2009)

Vladimír Lemberk cestuje, jak sám s nadsázkou říká, od batolecího věku – stále dál, stále dobrodružněji, stále za poznáváním krajin, živáčků, kytek a lidí. Zapisuje si, fotí. Své poznatky předává dál formou přednášek, článků a knih. Výstava Madagaskar – tiše plačící ráj se zamýšlí nad osudem čtvrtého největšího ostrova na Zemi a nad naším „západním“ vztahem k přírodě. Téměř vše, čím Madagaskar oplývá, je naprosto unikátní a jinde nevídané. Aleje nejtlustších stromů baobabů, neproniknutelné porosty trnitého buše, deštné pralesy i sterilní pouště, lemuři, chameleóni, bodlíni, leguáni a gekoni na vás čekají na 150ti velkoformátových barevných fotografiích.

 

Ladislav Daněk – Kresby

(12. února – 29. března 2009)

Kresby přerovského rodáka Ladislava Daňka vznikají přísně racionálními, zároveň ale citlivými, emotivně vyznívajícími postupy na ploše papíru, kterou výtvarník pojímá jako výsek nekonečného vesmírného prostoru. V něm pak geometricky přesně spojované energetické body vytvářejí vnitřně dynamické, energií nabité a přitom křehké, kresebné struktury upoutávající  svou transcendentální dimenzí.