Alois Kalvoda

* 15.5. 1875 Šlapanice

† 25.6. 1934 Běhařov

malíř, pedagog

Narodil se ve Šlapanicích u Brna jako osmý z deseti sourozenců. Po předčasné smrti otce se sociální poměry rodiny výrazně zhoršily. Přesto matka umožnila nadanému synovi studovat na gymnáziu v Brně. K maturitě však nedošel, protože již v roce 1892 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do krajinářské speciálky Julia Mařáka, kde studoval s jednoročním přerušením až do roku 1899.

V roce 1896 nastoupil Kalvoda jako jednoroční dobrovolník k osmému pěšímu pluku v Brně a v následujícím roce sloužil v Bosně. Pak už se plně věnoval malířské tvorbě. V roce 1899 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes   a získal na Vinohradech svůj první ateliér, kde o rok později otevřel soukromou malířskou školu. Pedagogické činnosti zůstal věrný až do konce svého života. K jeho žákům náležela v průběhu let řada známých výtvarných umělců, například Karel Němec, Josef Váchal, Martin Benka, Otakar Hůrka a další. V létě vyjížděl se svými žáky malovat do plenéru. Známé jsou pobyty školy na Slovácku, v Rohatci a Radějově, zejména pak v Lochovicích na Křivoklátsku.

V roce 1900 byl v Brně založen Klub přátel umění, a Alois Kalvoda stál u jeho zrodu. V témže roce obdržel Hlávkovo stipendium a uskutečnil studijní cestu do Francie, kterou absolvoval se sochařem Josefem Mařatkou. V roce 1901 opětovně obdržel Hlávkovo stipendium a uskutečnil studijní cestu do Mnichova.

V roce 1906 se rozhodlo několik výtvarných umělců opustit pro řadu neshod brněnský Klub přátel umění a následně v roce 1907 založit Sdružení výtvarných umělců moravských se sídlem v Hodoníně. Alois Kalvoda patřil k jeho uměleckým autoritám a čilým organizátorům spolkového života.

V roce 1917 koupil a opravil barokní zámeček v Běhařově na Šumavě. Zřizuje zde stálou letní malířskou školu. Běhařov se stal až do konce Kalvodova života jeho domovem a zde také po těžké nemoci 25. června 1934 umírá.

Alois Kalvoda byl v počátcích své tvorby ovlivněn tak jako celá řada mladých krajinářů Mařákovou výukou, usměrňovanou v duchu popisného plenérového realismu. Příklon k symbolistně secesní obraznosti, blízké Kalvodovu malířskému naturelu, byl po roce 1900 zcela evidentní. Projevilo se to v obsahových i formálních složkách malby, v symbolistně odhmotněném koloritu, linearitě malířského rukopisu a dekorativnosti.

Rokem 1905 končí první plodné a výtvarně pozoruhodné období Kalvodova mladého uměleckého rozletu a pobyt na Křivoklátsku přináší výrazovou proměnu jeho tvůrčích přístupů. Směřuje zpět k iluzivnosti a usiluje o obrodu smyslového vnímání proti odtažité symboličnosti. Motivicky se již neopírá o náladové zamlklé přírodní scenerie, ale vyhledává otevřený kraj, pohledy do dálek, krajinu výrazných světelných kontrastů. Naturalistická iluzivnost se tu však často snoubí s umělcovým trvalým sklonem k dekorativnosti. V mezidobí let 1905 až 1910 se objevují také první Kalvodovy zimní krajiny, jimž se daleko intenzivněji věnoval až po roce 1917, kdy získal po malíři Jaroslavu Špilarovi „pojízdný zimní ateliér“. S rokem 1910 začíná období, v němž Kalvoda uvolňuje malířské prostředky uplatněním velké pozdně impresionistické skvrny nanášené širokým rukopisem v hutnějších pastózních nánosech. Využívá efektu výrazných světelných kontrastů, idylická venkovská zákoutí a interiéry březových hájů ověnčuje těžkými girlandami větvoví. Ke Křivoklátsku se váží v této době široké panoramatické pohledy s kulisovitě řešeným popředím, které jsou ve srovnání s obrazy předcházejícího období pojednány volnějším rukopisem, často s použitím špachtlové techniky.

Běhařovským pobytem v roce 1917 začíná Kalvodovo poslední tvůrčí období. V něm jakoby již bezvývojově setrvával ve virtuosní manýře zobrazování krajinných nálad širokým tvrdým štětcem a umělecké mistrovství prezentoval suverénním, kultivovaným a technicky brilantním osobitým malířským přednesem. Jen ojediněle vyznívá malba posledního období k výtvarné přesvědčivému expresivnímu účinku.

Alois Kalvoda se věnoval také literární činnosti. Pokoušel se o vlastní dramatickou tvorbu, věnoval se rovněž publicistické a redakční práci. V letech 1909 až 1912 redigoval Dílo, umělecký měsíčník JVU v Praze, spoluzaložil a řídil Umělecký list SVUM, vydal knihu Přátelé výtvarníci a v roce 1932 vyšla jeho autobiografická kniha Vzpomínky.

Kalvodovo rozsáhlé dílo bylo prezentováno na dvaceti domácích samostatných výstavách a v mnoho expozicích, které svými pracemi obeslal. Alois Kalvoda vystavoval mnohokrát i v zahraničí například ve Vídni, Berlíně, Hamburku, Varšavě, Saint Louis, Mnichově, Benátkách, Kyjevě, Římě, Düsseldorfu, Poznani, Paříži, Pittsburgu. Kalvodovo dílo je zastoupeno ve sbírkách mnoha našich i zahraničních galerií a muzeí. Horácká galerie v Novém Městě na Moravě vlastní dvě díla s názvem Les /1913/ a Krajina u Berounky.

Zdroje

Havelka, Roman, 1877-1950, Kalvoda, Alois, 1875-1934, Lolek, Stanislav, 1873-1936. Moravští krajináři - žáci Julia Mařáka: Roman Havelka, Alois Kalvoda, Stanislav Lolek : Zámecká galerie Holešov 6. června - 29. září 2013.  Holešov: Zámecká galerie Holešov, 2013. [24] s.