Vyhledat v textu

Česky English Deutsch
Drobečková navigace

Horácká galerie > Média > Podcasty > Nejvíc mne bavil osobní kontakt a přiblížení umění,

Nejvíc mne bavil osobní kontakt a přiblížení umění,



popisuje odcházející edukátorka Horácké galerie Eva Kulková 

IMG_20210316_201051a.jpg

 

V době omezení edukační činnosti se rozhodla pro odchod dlouholetá edukátorka Horácké galerie Eva Kulková. V čem spočívala její práce, kde viděla přínos a co ji v průběhu let překvapilo? O tom se podělí v rozhovoru, který s ní vedla v březnu letošního roku ředitelka galerie Věra Staňková.

 

Evi, ty pracuješ v Horácké galerii 16 let. Pamatuješ si na svůj první den, kdy jsi nastoupila do práce, i když už je to taková dlouhá doba?

Je to dlouhá doba, ale na takové věci se nezapomíná. Vím, že to byl pátek, a abych hned nenastoupila do kanceláře, tak mě pan ředitel Chalupa vzal s sebou na služební cestu. Jeli jsme za sochařem Karlem Hylišem a pak ještě objížděli další výtvarníky, takže to bylo pro mne velmi zajímavé, že jsem hned nakoukla do ateliérů umělců. Bylo to zajímavé setkání a úplně přesně to, co jsem si představovala, že budu v té budoucí práci tady vykonávat, že se budu setkávat s umělci a bude to inspirativní a kreativní prostředí.

Při art kinu s Milošem Zabloudilem.jpgS Alicí Hradilovou při zahájení Roku Jana Štursy v roce 2014.jpgS Pavlem Čechem na vernisáži výstavy v říjnu 2015.JPG
  

A to se naplnilo?
Do jisté míry určitě, i když tím byla trošku upozaděna moje kreativita, protože jsem se vyřádila v práci a pak jsem neměla čas na svoji vlastní tvorbu, kterou jsem do té doby dělala.
 

A co jsi všechno dělala?
Po maturitě jsem nastoupila na uměleckou školu, kde jsem hodně inklinovala ke grafice. Za tři roky jsem vyzkoušela různé techniky, ale tou první byla malba, kterou jsem tam tři roky studovala. Na škole jsem však zjistila, že nejsem ten správný bohém a umělec, takže nejvíc mne bavila teorie a další studijní posun byl v teoretické rovině.

edukační program k výstavě Jiřího Trnky.JPGDílna animace k výstavě Poklady Vysočiny.jpgDílny v rámci edukačního programu.JPG
 

 

    

 

 

 

V Horácké galerii se tvá profese oficiálně jmenuje edukátor. Co to pro laika všechno obnáší?
Dřív se říkalo kulturně výchovný pracovník, jinak je to galerijní lektor nebo galerijní pedagog, nyní tedy edukátor v kultuře. Je to poměrně nové pojmenování, o které se zasadila hlavně komora edukačních pracovníků při Radě galerií ČR. Dá se také říct,  že jde o práci s veřejností. Každá organizace to má trošku jinak nastavené, ale většinou edukátor obsluhuje také PR, komunikuje s médii a spravuje sociální sítě a web organizace.


Ty také hodně pracuješ s dětmi a baví tě to. V čem vidíš přínos tvé práce, která zahrnuje děti od těch nejmenších v mateřské školce až po školáky, středoškoláky?
V průběhu těch 16 let se to hodně proměnilo. Dřív jsem opravdu ráda pracovala se středoškoláky, ke kterým jsem měla i věkově nejblíž. V posledních letech a po návratu z mých rodičovských dovolených se to hodně změnilo a jsou to spíš návštěvníci toho nejmenšího věku. Mě osobně vždycky bavila práce i s dospělým návštěvníkem, i když si všichni představí jenom tu školní mládež. Ale ono je to tak, že edukátor by měl dělat programy i pro seniory a různé cílové skupiny nebo menšiny. Ta práce je pestrá, to mě asi bavilo nejvíc, ten kontakt a přiblížení umění přátelským způsobem někomu, kdo k němu například nemá žádný vztah.
Když třeba někdo přijde do galerie, vidí moderní umění a řekne: „Tohle umím taky“, tak se snažím vysvětlit, co všechno zatím je. Docela mne baví se zamýšlet a vyvádět lidi z omylů, případně předsudků, které mají dlouhodobě zažité. Vždy mi přinášelo velkou radost, když díky tomu odcházeli s poupraveným smýšlením o umění.

Program Poprvé v galerii.JPGProgram Poprvé v galerii.JPG
 

 

 

 

 

 

 

 

Když ještě zůstaneme chvilku u dětí, byl nějaký moment, kdy tě překvapily anebo jsi vůbec nečekala nějakou situaci?
My máme zažité, že k těmto věcem inklinují více děvčata, ale mne často překvapili spíše kluci. Edukační práce je hodně o tvoření, máme tady dílny, ať už je to keramika nebo grafická dílna. A právě taková ta mužská rozvážnost v tomhle směru občas přinášela větší ovoce. Studentů - kluků nebo i dospělých mužů, co navštívili dílnu, nebylo mnoho, ale vždy mne úplně nadchlo, jak se k tomu postavili nebo co svým přístupem dokázali vytvořit. Ale abych nekřivdila ženám. V loňském roce jsem tady měla návštěvníci, která se rozhodla, že postaví betlém technikou Tiffany vitráže. Když jsme to konzultovaly, tak jsem nevěřila, že se to úplně podaří, aby to bylo trojrozměrné. Ale po sedmi návštěvách se povedlo a měly jsme z toho obě obrovskou radost. Již jsem nebyla v pozici lektora, ale spíš kouče, který koordinoval, aby to dopadlo jak má, což mě hodně bavilo a byl to potom velký pocit naplnění, když vzniklo finální dílo.

 

Jsi edukátor i doma, funguje to i v domácím prostředí u svých dětí?
No já s první dcerou zjistila,  že to moc dobře nejde. I přestože obě děti „tahám“ všude možně, aby navštívily umělecké galerie. Co chci vidět já, tak je beru automaticky s sebou, protože si myslím, že to je to pro ně důležité a rozvíjí je to, i kdyby si odnesly jenom malý zlomek nějakého zážitku.  Doma se snažím jim nechat volnost a musím říct, že starší dcera se k tvoření dostala díky galerii. Ale v době, kdy jsem byla na rodičovské dovolené s druhou dcerou. Navštěvovala ateliér, který vedli mí kolegové, a ti v ní probudili zájem o tuto činnost.  Teď ji sice zajímá, vždy když něco tvořím nebo když něco umím, tak se to chce taky naučit, ale ten prvotní impulz prostě dostala v té době, kdy jsem vlastně v galerii nepracovala.  Ale to je asi běžné a je to správně. 

 Eva s dcerou Nelou.JPG

Co přináší Evě Kulkové největší radost, který sbírkový předmět je jejím nejoblíbenějším, proč se rozhodla po tolika letech pro změnu a zda zůstane galerii věrná, alespoň jako návštěvník?  Poslechněte si více v podcastu.