Blog 01 Věry Staňkové: Kotva a křídla

Včera bylo 1. března. Byl to můj první den, kdy jsem do krásné zámecké budovy Horácké galerie vstoupila s novým posláním. Až se mi z toho napětí třásl respirátor! Ale musím hned na úvod poděkovat, a to dokonce dvakrát – za milé přijetí všem zaměstnancům a také Petře Mrkosové, která byla v minulých sedmi měsících pověřena řízením Horácké galerie a odvedla kus dobré práce i v této nelehké době.

Mým prvním úkolem bylo krátce představit zaměstnancům svoji vizi. Ráda bych o ní řekla pár slov i Vám, ať už jste Novoměšťáci nebo k nám jezdíte z blízka či z daleka.

Mým přáním je, aby Horácká galerie byla živoucím místem, které jako návštěvníci budete mít rádi a které budete opakovaně vyhledávat pro jeho uměleckou kvalitu i příjemnou atmosféru. Kdybych měla věšteckou kouli, ráda bych v ní za pět let viděla Horáckou galerii jako vaši oblíbenou, mezigenerační, dobře komunikující a celorepublikově respektovanou krajskou galerii výtvarného umění s přesahem do dalších uměleckých oblastí. A hlavně stále otevřenou…

I když jsme institucí výlučně suchozemskou, svoji strategii jsem nazvala KOTVA A KŘÍDLA. Myslím, že obojí budeme v budoucnu potřebovat. Kotvu v podobě fungující tradiční kamenné galerie, která pořádá krásné výstavy a další akce sama či ve spolupráci s partnery, podporuje regionální umělce a vyhledává talenty, která je místem pro setkávání, inspiraci i komunitní život, která pracuje s dětmi a systematicky si vychovává budoucí generaci návštěvníků, buduje pevné vazby a vztahy s lidmi a organizacemi. Křídla vnímám jako symbol dnešní „tekuté doby“, jejímž znakem je flexibilita a pohyb. Není pochyb, že Horácká galerie bude muset ve větší míře vstoupit do veřejného prostoru a s jasným cílem se rozletět i do světa virtuálního. V tom jsou také její nové příležitosti.

Nahlížím-li na budoucí období z hlediska kontinuity, je bezesporu na co navazovat. Je to opravdu velký závazek přebírat štafetu po předchozích ředitelích – po Jindřichu Zezulovi (ke kterému jsem jako k malíři obdivně vzhlížela dětskýma očima, jedouc společně výtahem v novoměstském modrém věžáku celých deset pater), Mirko Rosenbaumovi, Jindřichu Greplovi a Petru Brázdovi (na jehož inspirativní hodiny kreslení ráda vzpomínám) a Josefu Chalupovi (jehož stopa je v Horácké galerii nesmazatelná a kterému mimo jiné děkuji za organizaci mých dvou fotografických výstav).

Myslím, že vstoupit do galerijního života v „době kovidí“ je úkol, který se jen tak nevidí! (to aby se to rýmovalo). Žijeme v období globálních změn. Přemýšlela jsem o tom i 20. ledna, den před výběrovým řízením na Krajském úřadě, neboť Horácká galerie je spravována Krajem Vysočina. Vidím ten podvečer v jasných barvách: sedím na posteli v jihlavském hotelovém pokoji, probírám se poznámkami s vidinou ranního testu a na velkoplošné obrazovce začíná inaugurace amerického prezidenta Joe Bidena. Lady Gaga ve výrazné červené sukni s rukou na prsou zpívá americkou hymnu a já si u toho opakuji, co říká Zákon 250/2000 Sbírky o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů… Občas mi padne zrak na živý televizní přenos. V duchu se obracím k prezidentovi. „Jestli se naše přání stanou realitou, čeká nás spousta práce. Ale Tebe asi víc, Joe,“ bezostyšně tykám představiteli světové velmoci. Jedno je jasné - každý máme svůj domov, o který nám jde. On tu svoji Ameriku, svůj Nový svět - a já Nové Město, kde jsem se narodila. Tak kéž platí staré české přísloví Všude dobře, doma nejlíp!, neboť jak známo, Doma není nikdo prorokem. Doufejme, že díky epidemii nebudou galerie zavřené příliš dlouho, protože kultura posiluje ducha a rozvíjí v lidech citovost, kterou v dnešní době tak potřebujeme. Těším se na spolupráci a setkávání s vámi v naší Horácké galerii, jak nám to jen situace umožní!

Více fotografií.