(1848 Praha - 1922 Praha)
Josef Václav Myslbek, zakladatel novodobého českého sochařství, se narodil v roce 1848 v Praze jako syn malíře Václava Myslbeka. Sochařskému umění se učil v ateliéru Václava Levého, kde pracoval až do roku 1870. Zároveň mezi lety 1868 až 1872 studoval na pražské Akademii výtvarných umění, kde se však věnoval malířství, jelikož Akademie tehdy sochařské vzdělání nenabízela. Po návratu ze studijního pobytu v Drážďanech v roce 1873 se oženil s Karolinou Brožovou a otevřel si vlastní sochařský ateliér.
Myslbeka zaujalo francouzské sochařství, které studoval při krátkém pobytu v Paříži v roce 1878, ale největší inspirací mu byla česká vlastenecká literatura. Vycházel z idejí českého obrozeneckého hnutí a na jeho život a tvorbu měli významný vliv malíři a vlastenci Josef Mánes, Václav Brožík a Vojtěch Hynais. Myslbek je znám především pro své plastiky zosobňující idealizované postavy z české literatury (např. sousoší pro Palackého most Záboj a Slavoj, Přemysl a Libuše, Ctirad a Šárka a Lumír s Písní) a také pro svou realistickou portrétní tvorbu a pomníky. Mezi osobnosti, které zachytil, patřil například Bedřich Smetana (ve foyeru Národního divadla), František Palacký a Josef Hlávka. Nejznámějšími Myslbekovými pomníky jsou pomník Karla Hynka Máchy na Petříně a pomník F. L. Riegra v Riegrových sadech.
Vrcholné dílo Myslbeka, na kterém pracoval od roku 1887 až do své smrti v roce 1919, je jezdecká socha Sv. Václava pro Václavské náměstí v Praze, která je doplněna sochami českých patronů Sv. Ludmily, Sv. Vojtěcha, Sv. Prokopa a Sv. Anežky. Toto sousoší se stalo novým symbolem české státnosti.
Myslbek od roku 1885 působil jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole a od roku 1896 se stal profesorem na Akademii výtvarných umění. Ovlivnil tak celou řadu sochařů nastupující generace: Stanislava Suchardu a Bohumila Kafku, Otakara Španiela, Quida Kociána, Josefa Mařatku, Ladislava Šalouna a Jana Štursu.
Josef Václav Myslbek zemřel 2. června 1922 v Praze. Byl pohřben na vyšehradském Slavíně.