Podcast 03: Hodně věcí jsem tu musel začít znovu formulovat,

říká Jakub Orel Tomáš, kurátor Horácké galerie v Novém Městě na Moravě.

Kurátor Jakub Orel Tomáš tíhne celý život k umění, především výtvarnému, ale i básnickému a hudebnímu. V Horácké galerii, kam přišel z Domu umění v Brně, pečuje o rozsáhlou sbírku soch a plastik, věnuje se fotografickým projektům, filmovým projekcím uměleckých snímků a připravuje výstavy soudobých autorů, především mladší generace. Čím ho očarovala Vysočina? V čem je práce v menší galerii rozdílná od velké umělecké instituce? Jak přišel ke svému jménu? I to se dozvíte v našem podcastu, z něhož vybíráme několik otázek.

Aktuálně končí výstava Na houby!, jejímž jste kurátorem. Mohl byste na příkladu této výstavy ukázat, co všechno musí kurátor udělat, když chce uvést do života takovou zajímavou výstavu?

To do jisté míry odvisí od velikosti galerie, což mohu potvrdit ze zkušeností z Domu umění v Brně. Tam byla práce daleko víc rozdělená mezi jednotlivé pracovníky - technický tým svážel díla a instaloval je, grafici se starali o vizuální podobu výstavy a kromě interních zaměstnanců byli zapojeni do přípravy i externí spolupracovníci, někdy kurátor nebo architekt výstavy, který jí dával vizuální tváří a hlídal, aby vše graficky dobře dopadlo a tvořilo jednotný celek. Tady si hodně věcí člověk musí udělat sám. Když jsem přišel do Nového Města, neexistovalo tu jasné kurátorské zacílení galerie, tak jako například v Brně. Takže hodně věcí jsem musel začít znovu formulovat a zamýšlet se nad tím, co by se pro Nové Město dalo ušít na míru. Nutí mě to přemýšlet daleko hlouběji.

Při příchodu do Horácké galerie jste dostal od tehdejšího ředitele Chalupy jasný úkol - starat se o sbírku soch a plastik. Čím je ta sbírka podle vás jedinečná?

Plastiky jsou obecně jedinečné tím, že jsou trojrozměrné. Nejsou až tak dobře přenositelné například on-line cestou, což je dnešní trend, kdy galerijní prostor hodně vstupuje do on-line prostoru. My jsme spíš galerie zaměřená na novoklasicistní sochu, tzn. na figuru, bustu, portrét, na figurální sochařství. Ve sbírkách máme i abstraktnější objekty, ale ty realistické převažují. Zajímavé je, že linie Štursa, Makovský (což jsou rodáci z Nového Města, kteří patří mezi českou špičku) je ještě prodloužena o další místní sochaře, kteří už nešli tou klasickou cestou, ale spíš inklinovali k abstraktní tvorbě, jako například Arnošt Košík. Jejich tvorba stojí za pozornost, i když zůstává mnohdy nedoceněna.

Pojďme trochu nahlédnout do naší „kuchyně“ a říci pár slov o novém připravovaném projektu„Sochy pod novoměstskou oblohou“, kdy přivezeme do ulic několik větších, abstraktnějších objektů. Kudy se ubírají aktuální přípravy této novodobé sochařské výstavy v exteriéru?

Zvažovali jsme řadu autorů, mezi nimi i figurálního sochaře Jana Hendrycha, ale nakonec jsme pro „otvírák“ zvolili Čestmíra Sušku, člena skupiny Tvrdohlavých. Je to výrazný autor, o němž se dá říct, že je také minimalistický. Ale jeho objekty jsou opravdu výrazné. U nás například představí „krajkovou tvorbu“ z obrovských kovových cisteren, v níž se spojuje poetika industriálního objektu s jistou meditativní polohou.

Proč se kurátor Jakub zabydlel s rodinou v Jimramově? Jak bude vypadat letní plenér, který plánuje na letošní léto? Jací současní autoři nejen z Vysočiny se ho zúčastní? Poslechněte si víc v našem podcastu.