Česky English Deutsch
Drobečková navigace

Horácká galerie > NEPOUŽITÉ > Výročí > Výročí 2017 > František Bílek

František Bílek

Bílek František.jpg* 6. 11. 1872 Chýnov

† 16. 10. 1941 Chýnov

sochař, grafik

 

František Bílek byl nejvýraznějším a originálním symbolistou období secese. Jeho tvorba odráží hledání smyslu lidské existence.

Narodil se jako třetí ze šesti sourozenců do rodiny Jana Bílka a Josefy rozené Komárkové. Dětství prožil v prostředí ortodoxní katolické rodiny a již v útlém věku zažil svá první mystická zjevení. Měl první vizionářské sny, na které se pamatoval i po mnoha desetiletích. V letech 1885-1887 studuje na reálném gymnáziu v Táboře, v té době také začíná s kreslením, vznikají první skici a portréty. Velmi těžce však snáší odloučení od své rodiny a pronásleduje ho až chorobný smutek. Otec jej chce vzít ze studií a nechat vyučit mlynářem. Přimluví se za něj jeho příbuzní, kteří rozpoznají velký talent a přesvědčí otce ke studiu na Akademii.  V letech 1887-1890 studuje malbu u prof. Maxmiliána Pirnera. V průběhu studia je u něj zjištěna vada zraku (částečná barvoslepost) a mladý Bílek je nucen přestoupit na Uměleckoprůmyslovou školu, kde pokračuje v sochařském ateliéru u prof. Josefa Maudra. Nadále však zůstává studentem Akademie. Díky výborným školním výsledkům získává stipendium Vojtěcha Lanny ke studiu v Paříži.

V roce 1891 odjíždí se Zdenkou Braunerovou do Paříže. Na doporučení sochaře Julese Dalouase se přihlásil na soukromá studia k prof. Jeanu Antoinu Injalbertovi na Akademii Colarossi, kde v minulosti studovalo několik Čechů (např. Z. Braunerová, A. Mucha). Braunerová se stává jeho patronkou, seznamuje ho s pařížským prostředím a s díly dekadentních umělců. Setkává se s Luďkem Maroldem, Alfonsem Muchou, Vojtěchem Hynaisem a dalšími. V pařížském bohémském prostředí se ale necítí dobře, trpí steskem po domově, je traumatizovaný pocitem samoty, jazykovou bariérou, nedostatkem financí. Často se postí a toto odříkání a traumata odloučenosti v něm vyvolávají stavy na hranici vědomí.  Prožívá extatické stavy, kdy se mu opakovaně zjevuje Ježíš a Panna Maria. Přestal navštěvovat Akademii Colarossi, najal si malou dílnu a v asketickém odloučení vytvořil svá první samostatná díla, která zároveň patří k jeho dílům stěžejním: Golgota – Hora lebek (Kalvárie) a Orba (Orba je naší viny trest). Obě tato díla vyrostla z Bílkova absolutního extrémního prožitku viny. Od této chvíle až do konce jeho života je Kristus (a také P. Maria) úhelným kamenem všeho jeho myšlení a tvorby. Kristem je zcela prostoupeno celé Bílkovo rozsáhlé dílo, zahrnující všechny výtvarné obory.

Ovšem jeho pařížské práce se na Akademii v Praze setkaly s naprosto negativním ohlasem. Zvlášť Myslbek příkře odsoudil jeho Golgotu a Lanna nepřijal Bílkův dar – Orbu, stipendium mu bylo odebráno. Bílek se vrátil do Chýnova k rodičům a prožívá těžké zklamání a lítost nad nepochopením svého díla. Asi po roce tápání a nemožnosti umělecky tvořit si zřídil dílnu v lese v opuštěné střelnici nedaleko Chýnova. Zde vytvořil první dřevořezby Podobizna Žida Gutmanna, Kristus ohlížející se a slzící (Kristus ohlédl se v nás budoucí a plakal), v sádře Podobenství (Alegorie) naší doby. V zimě dokončil velký reliéf Zloba času a naše věno, který poslal na jarní výstavu Krasoumné jednoty. Přes Zdenku Braunerovou poznal Bílek básníka Julia Zeyera, který se mu stal rádcem a ochráncem a po zbytek života je pojilo vzácné duchovní  přátelství. V Bílkově duchovní izolaci měla přátelství se spřízněnými osobnostmi výjimečný význam: s básníkem Juliem Zeyerem  (do jeho smrti 1901), s Otokarem Březinou (od roku 1900 do básníkovy smrti roku 1929) a s Jakubem Demlem (do definitivního rozchodu roku 1931).

 

Ve spolupráci s chýnovskými hrnčíři se Bílek zabýval také keramickou tvorbou. Celé chýnovské desetiletí (1892-1902) znamená v jeho tvorbě soustavné rozvinutí jeho uměleckých idejí a tvůrčích schopností, celá jeho pozdější tvorba je realizací myšlenek a představ této rané doby.

K Bílkovi se hlásí mladá nastupující generace Mánesa (1898). Bílek vstoupí do SVU Mánes a účastní se jeho první výstavy v Topičově salonu dřevořezbou Podobenství velkého západu Čechů, jež je první prací národního obsahu. Kritik Karel Hlaváček se Bílka zastal proti Myslbekovi a dalším sochařům, citace viz použitá literatura: … Všecky postavy jeho nejcennějších skupin jsou jakoby vichřicí k zemi smetené, postem vyhublé, klečícími koleny a prsty se zemí srostlé. Bolestná souvislost našeho těla s pomíjející hroudou země tu vyjádřena s mohutnou, až brutální silou. Jen obličeje, ozářené vnitřním světlem, vzhůru se zdvíhají a šeptají u vytržení proverby autorovy. Je to neobyčejně uzoučké pole, na kterém se p. Bílek isoloval, ale v tom, že dovede se tu vyjadřovati s neobyčejnou intensitou umělecké síly, v tom tkví všecko jeho umění. Je nepochybno, že každý odvážný dotek jeho prstů při práci je jistě ranou v tvář všem stejně virtuosním jako bezduchým našim Myslbekům … P. Bílek jest jednou z těch passivních, do sebe cele uzavřených, samotářských povah, jež zoufale hledají vnitřní oporu, neboť cítí, že ji míti musí… Od začátku roku  také Bílek připravuje plány na stavbu svého domu v Chýnově a s finanční pomocí malířky Heleny Emingerové staví svoji „chýnovskou chaloupku“. Do interiéru vysekal ze špalku Podobiznu otce jako „patník“ (1898-1899) a Podobiznu matky (1899) zasadil symbolicky do trámu domu.

Začal přispívat do časopisu Katolické moderny a stal se jejím kultovním umělcem, a to i přesto, že jeho osobní vnímání Boha nebylo v souladu s katolickou církví. Koncem 90. let 19. století hlásal Bílek o ideálu křesťanského umělce, „jímž jest Kristus“, ale jeho vystoupení se nesetkala s pochopením a nikdo mu nerozuměl. Po takovémto nepochopení se  nadchnul pro myšlenku  založit v chýnovské chaloupce školu duchovního umění a být zde obklopen podobně smýšlejícími spolupracovníky k realizaci velkých úkolů.  V roce 1899 vytvoří spolu s Václavem Foersterem křížovou cestu pro pelhřimovský kostel, sám Bílek vytvoří 11 zastavení a dokončí sochu velkého Krucifixu. Tím se také uzavře jedna z jeho tvůrčích etap, tzv. „chýnovské období“. Prožívá velkou krizi a jeho tragický životní pocit rezonuje v dřevořezbě Naše všelidské viny jen slzami pouští (Plačící nad náhrobkem našich vin). S tímto obdobím souvisí také dvě významné kresby: Matko! a Jak paprsek slunce na dřevě života umíral.

Přemýšlí o radikální změně svého života – buď vstoupit do kláštera, nebo se oženit. V létě roku 1899 jej navštíví pražský lékař Nečas se svojí dcerou Bertou, se kterou se Bílek sblíží a v lednu roku 1902 se koná svatba. Manželé přesídlili natrvalo do Prahy a prvních deset let se několikrát stěhovali. V roce 1910 si Bílek vytvoří architektonický návrh na vlastní vilu na Hradčanech, která je roku 1911 dokončena. Základní ideou stavby je „obilné pole“, prostupující celou architekturu, počínaje půdorysem, sloupořadím, až po dveře, kování, kamenná ostění i nábytek. Stavbou své vily se Bílek pokusil uskutečnit svoji ideu, v níž ho utvrzovali Zeyer i Březina, totiž pracovnu, jež by byla zároveň galerií i chrámem. První desetiletí 20. století je obdobím Bílkova tvůrčího rozmachu. V rychlém sledu vznikají díla Slepci (1901), návrh na pomník Jana Husa, později realizovaný v Kolíně - Strom bleskem pravdy zasažený (1901), Adam a Eva (1903), Rama (1903), Krišna (1904), Úžas (1907) a řada dalších. V pražském kostele sv. Martina ve zdi realizuje zatím svoji nejrozsáhlejší a nejdůležitější retrospektivní výstavu (1908). Po ní následují komorní výstavy v mnoha českých městech. Vychází také jeho kniha Stavba budoucího chrámu v nás. Má klíčový význam pro pochopení jak Bílkova myšlení, tak celé jeho tvorby.

„Bože, děkujeme ti, že jsme! Kdo jsme? Proč jsme? (Kudy jdeme a co konáme?) Co máme býti? – Jsme slepci!“

citace Stavba budoucího chrámu v nás, Praha, Meditace, 1908

„Dílo duchovní nalézáme v naší práci. Jsou to pouhé třísky, které nám odletují. Naše dílo, které my píšeme a tvoříme, to jsou pouhé kapky vody, jež mizí.“

O stavbě budoucího chrámu v nás, Nový život 12, 1907, č. 8-9

Do této publikace Bílek zakomponoval své úvahy o duchovním umění, mládí, meditace o lidském těle, na nichž v dalších desetiletích nic nezměnil. Od své Stavby se nikdy neoddělil, byla nejen koncepcí, ale i skutečnou náplní jeho života. Vracel se k ní svojí tvorbou dvacátých a třicátých let, žil jí až do konce svých dní. Žil svůj velký sen mládí, o kterém napsal „Kam sahá mládí sen, tam sahá smysl i dílo našeho žití“.

V roce 1908 navštívil Prahu francouzský sochař Antoine Bourdelle a vyjádřil obdiv a ocenění právě Františku Bílkovi. Ostatní sochaři mu připadali jako horší či lepší napodobitelé pařížského či německého sochařství, v Bílkovi viděl ryzího a původního umělce, tvořícího ze sebe a z domácí půdy. Ovšem samotného Bílka toto uznání nijak zvlášť nepotěšilo a vyjádřil se o něm velmi skepticky.

Poslední Bílkovou dřevořezbou byl Velký Přikazatel větrů a vod; uzavřel tak kruh své životní dráhy Kristem, zrovna tak, jako ji jako dvacetiletý započal v Paříži. Poslední prací byly průvodní kresby ke Kampanovým Ódám, které nedokončil. 24. září jej postihl těžký záchvat, který se 13. října opakoval a o tři dny později Bílek zemřel. Byl pochován na chýnovském hřbitově pod svou Modlitbou nad hroby.

Bílkovo umělecké dílo je značně rozsáhlé a zahrnuje všechny výtvarné obory. V jeho díle najdeme velké množství grafických listů, převažuje dřevoryt a litografie, nepočítaje drobné grafiky. Dále si ke svým výstavám sám vytvářel plakáty, litografie, pro své blízké a přátele dělal ex libris, ve svých uměleckých počátcích keramiku, keramické i kamenné reliéfy. Na veřejných prostranstvích, v muzeích a galeriích je dochováno na stovky plastik v sádře, dřevě, bronzu nebo reliéfu. Nezanedbatelnou součástí Bílkovy umělecké tvorby je také sepulkrální tvorba, do současnosti bylo nalezeno a zdokumentováno na 60 pomníků či hřbitovních reliéfů. Ilustroval velké množství knih, převážně náboženského obsahu nebo poezii. Kromě architektonického návrhu vlastní vily na Hradčanech se  podílel  také na návrhu sousední vily MUDr. Ladislava Procházky a letní vily svého švagra MUDr. Jaromíra Nečase v Ronově nad Doubravou. Pro svůj dům navrhl i veškeré vybavení, nábytek a dekorace. Bílkovy plastiky jsou zastoupeny ve sbírkách několika muzeí a galerií v České republice, největší sbírku vlastní Galerie hlavního města Prahy, jíž také Bílek odkázal svoji vilu na Hradčanech, vč. ateliéru s uměleckými díly a veškerého vybavení a nábytku. Horácká galerie v Novém Městě na Moravě uchovává ve svých sbírkách jedno dílo Františka Bílka – reliéf v terakotě Kristus.

 Bílek.jpg

Samostatné výstavy

1901 Souborná výstava Františka Bílka. Krasoumná jednota, Praha

1904 Nové mlýny, byt Fr. Bílka.  Praha

1908 Výstava prací Františka Bílka.  Kostel sv. Martina ve zdi, Praha

1908-1909 Putovní výstavy Chrudim, Hořice, Rokycany ad.

1922 František Bílek.  Dům umělců, SČUG Hollar, Praha

1922 František Bílek. Plastiky, kresby, grafika, radnice Hořovice

1923 František Bílek. Dřevoryty, lepty, kresby, plastiky. Aula gymnázia, Přerov

[1924] Soubor prací Františka Bílka. K.V.U. Aleš, Brno

[1926] Soubor prací Františka Bílka. Putovní výstava

1926-1927 Výstava prací Mistra Františka Bílka. Alšova síň Umělecké besedy, Praha

1933 Souborná výstava františka Bílka (v rámci výstavy SČUG Hollar). Obecní dům, Praha

1944 Podobizna v díle Františka Bílka. Alšova síň Umělecké besedy, Praha

1947 Výstava k 75. výročí narození Františka Bílka. Městské muzeum, Tábor; škola Chýnov

1947 Kresby Františka Bílka. Grafická sbírka Národní galerie, Praha

[60. léta] František Bílek. Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou

1965 František Bílek. Grafika. Vlastivědné muzeum, Písek

1966 František Bílek. Plastiky – grafika – architektura. Muzeum husitského revolučního hnutí,  

         Tábor

[1967] František bílek a kniha. Galerie D, Praha

1967 František Bílek. Ze secese jsem vyšel. Kulturní a společenské středisko, Mariánské Lázně

1968 Březinovy Jaroměřice. Salla terena, Zámek Jaroměřice nad Rokytnou

1978 František Bílek. 1872-1941. Výběr z kreseb. Národní galerie, zámek Zbraslav, Praha

1986 František Bílek. Plastika, kresba, grafika. Městské muzeum, Blatná

1991-1992 Státní galerie – Dům umění, Zlín

1992 František Bílek. Grafika – kresby. Výstavní síň České spořitelny, Praha

1992 Knižní vazby Františka Bílka (v rámci 7. trienále knižní vazby). Památník národního

         písemnictví, Praha

1998-1999 František Bílek. Prag mäter Stockholm. Statens historiska museum, Stockholm

1999 František Bílek. Grafika, kresby. SČUG Hollar, Praha

 

Kolektivní výstavy (výběr)

1900  Collectiv Ausstellungen der Vereinigung bildender Künstler „Manes“ Prag und W.

          Hamacher, Berlin; Künstlerhaus, Vídeň

1902  Kolektivní výstava spolku Mánes. Hagenbund, Vídeň

1903  Výroční výstava Krasoumné jednoty, Praha

1903 SVU Mánes. Průmyslové muzeum, Chrudim; SVU Mánes, Hořice

1909, 1911 Členské výstavy SVU Mánes, Praha

1911  Kollectiv Ausstellung der Vereinigung bildender Künstler „Manes“ Prag. Hagenbund,

          Vídeň; Výstava českého leptu, Písek; Internationale Kunstausstellung. (Österreichischer

          Pavillon), Řím   

1913  Jubilejní výstava Umělecké besedy. Obecní dům, Praha

1914  Erste Internationale Graphische Kunst-Ausstellung. Lipsko

1917  Výtvarný obor Umělecké besedy – Obecní dům, Praha

1918  Členská výstava SČUG Hollar. Topičův salon, Praha; Čeští výtvarníci českému srdci.

          Obecní dům, Praha

1920  L´Art Tchécoslovaque. Grand Palais, Paříž

1920 Výstava výtvarného odboru Umělecké besedy. Gymnázium, Rokycany

1921  Exposition de la Société des peintres-graveurs tchécoslovaques Hollar

1926  Členské výstavy SČUG Hollar, Praha

1921-1922 Výstava Výtvarného odboru Umělecké besedy (členská). Obecní dům, Praha

1922 Kresby a štúdie výtvarného odboru Umělecké besedy v Prahe. Východoslovenské

         múzeum, Košice

1923, 1925, 1929 Členské výstavy Umělecké besedy. Obecní dům, Praha

1925 Umělecká výstava SČUG Hollar, JUV v Praze

1925 Sdružení výtvarných umělců moravských. Klub přátel umění – Květná zahrada, Kroměříž

1926  105. výstava SVU Mánes. Mánes, Praha

1927  Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze; Dom umeleckej besedy slovenskej, Bratislava

1928  Členové Umělecké besedy. Obchodní akademie, Plzeň; Výstavní síň v Havlíčkově třídě,    

          Pardubice

1929  Exposición del Grabado y del Arte del Libro checoeslovaco. Madrid; SČUG Hollar,

          Barcelona; San Sebastian; Reus; Lisabon

1930-1932  Členské výstavy Umělecké besedy. Obecní dům, Praha

1933  Jubilejní výstava Umělecké besedy. Praha

1934  Mostra internazionale d´arte sacra. Řím

1937  50 let Mánesa. Mánes, Praha

1938  Postavy českých dějin. Mánes, Praha

1940  Členská výstava SČUG Hollar. Obecní dům, Praha; Umění monumentální. Mánes, Praha;  

          Umění 1900. Obrazy, plastiky, plakáty a knihy. Topičův salon, Praha; Padesát let české

          moderní grafiky. Hollar, Praha

1941  Členská výstava Sdružení jihočeských výtvarníků. jednota umělců výtvarných, Praha

1942  F. Bílek a chýnovští hrnčíři. Chýnov; Výstava grafiky členů SČUG Hollar. Klub přátel

          umění, Olomouc

1943 Členské výstavy Umělecké besedy. Výstavní síň Svazu českého díla, Praha

1952  J.A. Komenský – odraz jeho života a díla v umění výtvarném, literatuře a hudbě. Muzeum

         J.A. Komenského, Uherský Brod

1963  100 let Umělecké besedy. Jízdárna Pražského hradu, Praha

1966  Tschechoslowakische Plastik von 1900 bis zur Gegenwart. Museum Folkwang, Essen

1966-1967  Česká secese. Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou; Moravská galerie,

           Brno

1967  Na rozhraní století. Památník národního písemnictví, Praha

1968  Sculpture tchécoslovaque de Myslbek à nos jours. Musée Rodin, Paříž         

1977  Cseh grafika és kisplasztika 1900. Magyar nemzeti galéria, Budapešť

          České sochařství 1900-1950 ze sbírek Moravské galerie v Brně. Moravská galerie, Brno;

          reprízováno 1977-1978 v Hodoníně

1983  20 let Galerie hlavního města Prahy. Staroměstská radnice, Praha

1984-1985 Tschechische Kunst 1878-1914. Mathildenhöhe, Darmstadt

1987  SVU Mánes. Výstava k 100. výročí založení. Mánes, Praha

           Sen, ideál a skutečnost. Západočeská galerie, Plzeň

[1988-1989] Julius Zeyer a výtvarné umění. městské muzeum, Vodňany; Středočeské    

                     muzeum, Roztoky u Prahy

1992  Josef Florian. Dobré Dílo. Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem

1993  Zakladatelská generace SČUG Hollar 1917-1938. Národní galerie a Hollar, Praha;

          Vergangene Zukunft. Künstlerhaus, Vídeň;

1993-1994 Friderricianum, Kassel

1994  Minulá budoucnost. Jízdárna Pražského hradu – Národní galerie, Praha

           Mánes Mánesu. Mánes, Praha

1996  Art Nouveau i Central Europa. Kunstforeningen, Kodaň

1997  Důvěrný prostor / Nová dálka. Umění pražské secese. Obecní dům, Praha

 

Použitá literatura

Filip, Aleš a Larvová, Hana, ed. František Bílek: (1872-1941). Praha: Galerie města Prahy, 2000. 423 s. ISBN 80-7010-079-6.

Wittlich, Petr, Baborovská, Sandra, ed. a Srp, Karel, ed. František Bílek a jeho pražský ateliér. Vyd. 1. V Řevnicích: Arbor vitae, 2010. 173 s. ISBN 978-80-87164-51-8.

Bílek, František a Mrázová-Schusterová, Marcela. František Bílek: Výbor z díla: Katalog výstavy, Praha 1986. Praha: Galerie hlavního města Prahy, 1986. 74 s.


Zdroje

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_B%C3%ADlek_(socha%C5%99_1872%E2%80%931941)

http://www.spol-fb.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=65:socha-frantiek-bilek&catid=25:texty-o-f-b&Itemid=55