Ozvěny ztichlého dvora
Uměleckou tvůrčí činnost ovlivňuje v průběhu její existence celá řada událostí. Pozitivních, negativních, i těch neutrálních, které působí na první pohled nenápadně. Někdy vedou k až nečekanému vzedmutí inspirace a novým výtvarným cestám, jindy naopak donutí autora zpomalit nebo dokonce úplně zastavit. V loňském roce patřila keramička Jana Mikysková do druhé skupiny. Velké životní změny, opuštění ateliéru ve Velkém Meziříčí a stěhování do částečně zrekonstruovaného stavení v Radostíně nad Oslavou i reakce na celosvětové dění ji dovedly ke zpomalení a dočasnému pozastavení tvůrčí činnosti.
Potřeba zastavení vyvolaná vnějšími faktory však obvykle přichází v pravý čas. V čas, kdy si my sami možná ještě ani neuvědomujeme, že je to pro nás v daný moment nejlepší. I to je případ Jany Mikyskové. Po náročných a hektických letech neutuchající tvůrčí práce zasáhla pandemie a umožnila autorce zaměřit síly jiným směrem. Od náročné práce však neupustila, jen místo tvoření přišlo na řadu boření. Bourání zdí, destrukce starého chléva s vidinou vybudování nového ateliéru v radostínském stavení na nějakou dobu poutala autorčinu pozornost. Reminiscence ponoukající k opětovnému uměleckému vyjádření se však začaly samy ozývat, v podobě ohořelých trámů či opadané omítky. Definitivním impulzem návratu k tvorbě pak byla nabídka výstavy.
Návrat však neznamenal dramatickou proměnu tvůrčího vyjádření. Strukturální abstraktní závěsné reliéfy jsou stále inspirovány zemským živlem, k němuž odkazuje apriori použitý materiál keramické hlíny i zvolená střídmá zemitá barevnost, jež charakterizovaly tvorbu Mikyskové už dříve. Struktury jsou nadále tvořeny krakelováním, technikou, kterou výtvarnice inspirovaná raku keramikou vypalovanou v přímém ohni dovedla k dokonalosti; lepením, vrstvením a komponováním dalších náhodně nalezených předmětů - kusy naplaveného dřeva, drobných kovů a jiných fragmentů - ožívajících na obrazech v nových souvislostech. Přesto cítíme, že nejde o obyčejné intermezzo. Střídmější tóny jdoucí skutečně až na dřeň. Překračování hran klasického formátu. Rozostřené kolorování až boštíkovského charakteru. To vše umocňuje meditativní zážitek a zároveň nás dovádí k pocitu uzemnění, k ukotvení tady a teď. K pozastavení a naslouchání ozvěnám. K naslouchání něčemu původnímu, co se však odrazem od překážky stává něčím novým.
Ozvěny totiž, jakožto akustický jev, vznikají odrazem od rozlehlých překážek: skal, jeskyní, rozlehlých místností, nebo třeba uzavřeného dvora. Ozvěny můžeme vnímat vždy jen se zpožděním. Slyšíme vlastně něco minulého, ale v jiné podobě.
Možná se právě stáváme svědky nástupu nové tvůrčí etapy pomalu se rodící v prostorách jednoho ztichlého dvora. Uvidíme. Zatím společně s autorkou zpomalme, naslouchejme a nechme v sobě rezonovat její dílo.