Každé muzeum nebo galerie má okruh svých příznivců a přátel, kteří pravidelně navštěvují vernisáže nebo koncerty. Ale ne každé muzeum či galerie má svého básníka. A toho my máme! Má už trochu bílé vlasy, když přijde, stále se usmívá, jmenuje se Jiří Hubáček a pokaždé, když se objeví na některé z našich galerijních akcí, následují jeho postřehy, přetavené do veršů nebo krátkých textů. Dokonce si na něj v našem archivu vedeme složku! Samozřejmě básnickou, abychom se nedostali do křížku s morálkou... :-).
Příboj tónů mocný
pohltil smysly naše,
láska v nich
s námi si hraje.
V podobách všech
náhle silně zaútočí,
až slzy na povrch
z duše vyroní.
Tak slovy Jiřího Hubáčka začínala Mozartova hudba, která zněla začátkem září v našem zámeckém podkroví. O nevšední zážitek se postaral komorní orchestr Filharmonie Gustava Mahlera Jihlava s dirigentem Jiřím Jakešem a violoncellistou Petrem Nouzovským. V programu MOZART GALA se objevily nejznámější Mozartovy skladby, které nenechaly nikoho na pochybách, že jsme se ten večer šťastně potkali s hudebním géniem své doby.
V úprku všechno bolavé,
snad útočiště bezpečí
před námi čeká,
síly všechny sebrat!
Vodu a chléb!
Zmučené tělo volá,
kde v pustině
ho máme vzít?
Příběh z války. Útěk dvou mladých chlapců z transportu, literárně zaznamenaný spisovatelem Arnoštem Lustigem a filmově zpracovaný v šedesátých letech režisérem Janem Němcem, oslovil Jiřího Hubáčka, aby napsal báseň Tma a jiskry. Zaznamenal v ní silné emoce večerního snímku, které trochu roztály díky laskavé i úsměvné návštěvě Josefa Lustiga, syna slavného spisovatele. Jeho úvodní slovo předcházelo filmu, patřícímu do zlatého fondu československé kinematografie šedesátých let.
Veškerou svoji sílu,
při tvořivé práci
rád umělec vydá,
ocení ji lidé?
Tolik pohledů kritických,
třeba po povrchu
jen nechápavě sklouznou,
vnímavá srdce diváků
uchopí duši díla.
Venkovní výstava soch Čestmíra Sušky, která je od května letošního roku k vidění v ulicích Nového Města, se stala další inspirací. Venkovní sochy kovové promluvily k Jiřímu Hubáčkovi svými tvary i patinou času. Všechny tři básně níže nabízíme v plném znění, se sochařem Čestmírem Suškou se můžete opět potkat 22. září. V 17 hodin zahájí na půdě Horáckého muzea svoji druhou novoměstskou prezentaci, díky které se seznámíte se Suškovými instalacemi v různých městech a exteriérech. Poté se můžete s autorem projít Novým Městem a diskutovat o jeho díle i otázkách, které také Jiří Hubáček ve svých básních klade.
Mozartova hudba
Příboj tónů mocný
pohltil smysly naše,
láska v nich
s námi si hraje.
V podobách všech
náhle silně zaútočí,
až slzy na povrch
z duše vyroní.
Prožitky milostné vrací
zlou krutostí zkoušené,
k ochraně naší
hudba křídla rozepjala.
V ní magie prorocká
vidí lepší svět,
z mrtvolných stínů
Mozart ji vysvobodil.
Z bolesti radost vzkřísil,
štěstí života snění
jako korunu vzácnou,
na pokleslost veškerou
dílem svým položil.
Tma a jiskry
Bojů života stav,
příval bezbranné strhává
nejistý pokus útěku,
mládí nevzdá se!
Pak řev ohrožení
za zády kupředu
lesem žene je,
kam uniknout zlobě?
Smrt ranami střel
úděs ještě zvýší,
noc války zběsilé
pud života zachování!
V úprku všechno bolavé,
snad útočiště bezpečí
před námi čeká,
síly všechny sebrat!
Vodu a chléb!
Zmučené tělo volá,
kde v pustině
ho máme vzít?
Tupý chlad prázdnoty
za stěnou dveří,
vyhaslý cit lidskosti
a nikdo neotvírá.
Přátelství podrží nás
neopustí tělo padající,
duše úryvky šťastné
v obrázcích pochytá.
Zajatců úděl ponížení,
zvrácená radost věznitelů,
ducha i tělo mučí
a utrpení druhých
za šílenou hru mají.
Venkovní sochy kovové
Veškerou svoji sílu,
při tvořivé práci
rád umělec vydá,
ocení ji lidé?
Tolik pohledů kritických,
třeba po povrchu
jen nechápavě sklouznou,
vnímavá srdce diváků
uchopí duši díla.
Poselství jeho pravdivé
z tvarů vycítí,
jako vzácný dar
uloží do nitra svého.
Ty myšlenky zhmotněné
s námi chtějí být,
posílit ducha vzlet
a ukázat směr.
Kov větrem ozvučený
a výpovědí vnitřní,
průhledy symbolů prolomený,
svojí barvou rezavou
zrání času ukazuje.
Jiří Hubáček