BLOG 16 Kryštofa Talandy: Jak jsem vstoupil do galerie z druhé strany

Jmenuji se Kryštof. Studuji obor Teorie interaktivních médií na Masarykově univerzitě v Brně a v rámci volitelného předmětu Odborná praxe v kulturních institucích jsem získal příležitost poznat galerii z „druhé strany“ - z pohledu kurátorů a kurátorek, kustodek, výstavářů a prostě všech, kdo se podílí na vytváření celé situace, kterou v galerii jako návštěvníci zažíváme.

Hned v první den praxe (27.3.) jsem měl možnost podílet se na přípravě vernisáže výstavy Jako houba v srdci Vysočiny. Měl jsem tu čest podávat hřebíčky při instalaci kreseb Jitky Chrištofové, a při té příležitosti se autorky zeptat na vznik jejích prací. „Ty kresby vznikají tak nějak samy, já se jen snažím být u toho. Nejsou to nějaké konkrétní věci, předměty. Začínám si je popisovat až zpětně. Různí lidé v nich vidí různé věci. Někdo houby, rostliny a někdo nerosty.,“ přiblížila mi výtvarnice.

Foto – dílo Jitky Chrištofové

Na výstavě mě opravdu zaujal příběh Josefa Rulíška, řezbáře podle přírody. Jeho dílo je zastoupeno kolekcí hub z lipového dřeva. Pan Rulíšek měl svou dílnu v Brně, kde vyřezával interiérové doplňky včetně zvířat. Během první světové války však přišel o poptávku a dílnu musel zavřít. Díky odmítnutí jeho vyřezaného ostříže Karlem Absolonem, které vzbudilo zájem kustoda botanického oddělení Moravského zemského muzea, však mohl pan Rulíšek ve své tvorbě pokračovat a vytvořit tak úctyhodných 400 modelů hub, které jsou dnes uloženy ve sbírkách muzea. Výstava Jako houba v srdci Vysočiny, která je stejně rozmanitá jako lesní mykoflóra, si jistě zaslouží pozornost nejen vášnivých houbařů.   

Dále jsem navštívil novou expozici děl Vincence Makovského nazvanou Obsahem k formě. Expozice mě velice oslovila svou srozumitelnou, a přesto nezjednošující koncepcí. Ve výstavě mě zaujala zejména videa kombinující dobové záběry z výstavy EXPO 58, kde Makovský získal první cenu za své sousoší Nový věk, se záběry z restaurování modelu pro tuto sochu, jehož výsledek v podobě torza je umístěn hned vedle obrazovek.

Také oceňuji začlenění textů zpřítomňující vzpomínky Makovského současníků a blízkých v instalaci. Vnímání soch se tak může rozšířit o komentář a vyprávění lidí, kteří byli u jejich vzniku. Je to jako kdyby skrze sochy mluvili všichni, kdo je dříve viděli. Tento kurátorský zásah tak může divákům odhalit moc - nejen soch - uchovávat příběhy a předávat je každému, kdo k nim přistoupí s ochotu naslouchat.

Rád bych návštěvu galerie doporučil v prvé řadě všem, kdo tu ještě nebyli, ale hlavně těm, kdo si myslí, že v galerii je nuda. To rozhodně neplatí o Horácké galerii. Na své si tu přijdou malí i velcí. Ve výtvarných dílnách se s tématy výstav mohou seznámit školáci i předškoláci, jejich rodiče může zaujmout doprovodný program výstav v podobě komentovaných prohlídek nebo promítání a letité znalce potěší odborně opečované stálé expozice děl nejvýznamnějších autorů nejen z Vysočiny.

Díky praxi v Horácké galerii jsem si uvědomil, jak důležitá je pro fungování celé instituce spolupráce mezi jednotlivými osobnostmi, které ji tvoří. Bez vzájemného pochopení, tolerance a prostoru pro invenci by nebylo možné vytvořit sebemenší výstavu a co potom říct třeba o tak rozsáhlé výstavě, jako byla Hluboká voda, nejhlubší les, za kterou galerie získala ocenění Gloria musealis. Přeji Horácké galerii, ať je vždy takovým místem, kde může docházet k vzájemné spolupráci a inspirujícím setkáním. Ať už mezi kurátory a umělci, návštěvníky a vystavenými díly nebo třeba i dlouholetými přáteli.